Král Václav byl malý a drobný muž. Uvnitř svého křehkého těla však nosil velikou vnitřní sílu, která mu pomohla překonat dlouhé roky v žaláři. Tam ho uvrhli zlí mužíci s rudými plnovousy, kteří obelhali lid malé země lemované lesy, když mu slíbili bohatství a slávu. A protože vládli ve lži a strachu, upevňovali svoji moc mnoha krutostmi, které sužovaly duši i tělo lidu.
Rudí mužíci lid okrádali a zubožovali, země pustla a chřadla. Vzali lidem louky a pole, na kterých kdysi tak rádi hospodařili. Společně s tím jim vzali i vzájemnou úctu, lásku, porozumění, víru a pokoru.
Jednoho dne už lid, který po celá léta vlády rudých mužíků kráčel s hlavou skloněnou a tiše snášel útrapy, další příkoří nevydržel. Vtrhl na hrad opevněný těžkou kamennou zdí a holýma rukama vyhnal mužíky s rudým plnovousem ze své země. Vězněného Václava lid vyvedl ze žaláře a zvolil ho svým králem. „Václav na Hrad,“ volalo celé podhradí a s nadějí vzhlíželo k novému panovníkovi.
V zemi lemované hlubokými lesy nebylo vhodnějšího člověka, který by usedl na královský trůn. Václav se nezalekl rudých mužíků, nesklonil před nimi hlavu a zachoval tak čest svého lidu. Neuvěřil lži krutých mužíků, nezalekl se jejich výhružek, ale hluboce přesvědčen o jejich nepravostech, vzdoroval.
Lid byl plný radosti a naděje. Provolával slávu svému králi, který s pokorou říkal, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Po celý týden lid pil, hodoval a veselil se. Jenže každá sláva jednou končí, a tak se nakonec všichni museli vrátit do svých domovů v podhradí. Král Václav svému lidu vrátil pole, louky i zvěř v hlubokých lesích. „Starejte se o vše, jak nejlépe můžete, aby naše země zase brzy vzkvétala,“ řekl Václav svému lidu.
Lidé se vrátili na své louky a pole, jenže si s tím vším bohatstvím a svobodou nevěděli rady. Trochu lelkovali a často chodili do krčem, kde si stěžovali, že se jim na polích rodí málo obilí. Báli se vzít pořádně za práci a zapomněli, jak se správně obdělává pole. Nepamatovali si již, že při zasévání, okopávání i sklizni teče pot, že země potřebuje nejen vláhu a slunce, ale také pokoru, úsměv a trpělivost.
A tak přišly roky, kdy sice počasí úrodě přálo, ale lid, který zapomněl na upřímné city a lásku k půdě, špatně hospodařil. V zemi se objevili loupežníci, lupiči a šmelináři, kteří olupovali chudáky, rabovali a podpalovali vesnice. Lid se málo bránil a často hrozil pěstí k Hradu. „Kdeže je ta pravda a láska? Kde je bohatství a svoboda, kterou jsi nám, králi, sliboval?“
Moudrý král Václav nedbal výsměšků a výhrůžek. Trpělivě svému lidu opakoval, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, a čekal, až jeho lid dojde poznání, které on sám nosil hluboko ve svém srdci. K radosti krále Václava se v zemi našli i moudří lidé, kteří trpělivě, bez nářků a s pokorou obdělávali zpustošená pole, jež se rok od roka stávala úrodnějšími.
Jak král stárl, lid na něj zapomínal a jen občas zvedl oči k Hradu. Byl to smutný čas v zemi lemované hlubokými lesy. Lidé byli stále více zahleděni sami do sebe, málo pracovali, málo se smáli a málo se radovali ze života.
Jednoho zimního dne se krátce před polednem objevili na hradbách Hradu trubači odění do černého, aby lidu zvěstovali, že jejich král Václav zemřel. Lidé se zastavili a do srdcí se jim vlila bolest. Se zármutkem přicházeli v dlouhých zástupech k Hradu.
Na cestu si v tmavém studeném dni svítili loučemi, přinášeli větévky Barborky, která právě rozkvétala, a zpívali dlouhé teskné písně. Lidé se probudili z dlouhého netečného spánku, otevřeli oči dokořán a pochopili slova svého krále Václava, který je sice převyšoval svým duchem, ale nikdy se nad ně nepovyšoval. Lid u Hradu bděl a plakal po čtyři dlouhé noci.
Pátý den ráno se zatažené nebe vyjasnilo. Z hradní věže vylétla bílá holubice, zakroužila nad lidmi a řekla: „Nyní, když jste pochopili pravdu a lásku, jděte a žijte v jejich jménu. Tak nejlépe uctíte svého krále.“
Lidé šli a žili v pravdě a lásce. Na jaře jabloně v sadech rozkvetly bohatými květy, na loukách vesele bzučely včely, krávy dojily lahodné mléko a léto přineslo bohatou sklizeň. Lid s láskou vzpomínal na svého moudrého krále a bylo mu v té krásné zemi lemované lesy dobře.
