Svojkovická madona

Není nad staré voňavé půdy. Jsou suché, teplé a plné zahrabaných a zapomenutých krámů. Mezi nimi se ale mohou skrývat učiněné poklady. Pokud tedy máte štěstí a bydlíte v domě s historií. Naše stará roubenka byla postavena někdy počátkem 19. století a prostřídalo se v ní několik generací našich předků, kteří byli tak osvícení, že nepotřebné věci nevyhazovali, ale schovávali právě na půdu.

Stalo se to 8. července odpoledne. Byl líný letní den a Lukáše nenapadlo nic jiného, než se jít zase schovat na půdu a pátrat po starých věcech. Už jich máme pěknou řádku – keramika, sklo, staré nářadí. Jenže na ten zásadní objev jsme si museli počkat.

Taroty a kalendář

 Skrýval se pod podlahou. Nejprve to byly staré zaprášené tarotové karty… Byl na nich kněz, cesta a spoustu dalších zajímavých symbolů.  Pak to byl malý trhací kalendářík, z něhož na nás svítilo datum 8. července. Jaká náhoda!

Mrazení po zádech nabylo na obrátkách, když jsme našli starou dřevěnou sošku madony! Naprostý zázrak a unikát, který s sebou přinesl spoustu otázek. Kdo ji vyřezával? Kdo se k ní modlil? Kde původně byla a proč ji schovali na půdě?

Madona s jezulátkem

Dřevěná madona s jezulátkem (dílo lidového řezbářství) nebyla ve staveních věřících zase takovou raritou. Stála na čestném místě a lidé se k ní modlili. Byla jejich ochránkyní. Naše madona, kterou jsme překřtili na svojkovickou, však pro nás vzácnou raritou je. Je spojením s našimi předky. Je předmětem, k němuž pravděpodobně směřovali své tužby a přání. 

Praděda Josef Kreč (1868-1951) i děda Miloslav Kreč (1903-1992) se hlásili k římsko-katolickému náboženství. Nepamatuji se však, že by můj dědeček byl praktikující věřící. Je možné, že za jeho života, možná již za života mého pradědečka, byla madona uklizena na půdu. Je možné, že patřila mé prababičce Marii Krečové (rozené Schäferhansové), která zemřela v roce 1918. Také jí zřejmě patřily ony tarotové karty, tak krásně vymalované a pojmenované nejen v českém jazyce, ale také v anglickém, německém a francouzském. Ale to jsou jen domněnky, které nám již nikde nepotvrdí ani nevyvrátí.

Černý holub

Letní večer 8. července 2011 byl opravdu zvláštní. Vzduchem se vznášel odér nalezené svojkovické madony a tarotových karet. Nebe se zatáhlo a přišla krásná letní bouřka. Ještě než se na nebi objevily blesky, posadil se na střechu černý holub, který nás se zájmem pozoroval. Vydržel tam celou deštivou noc a zmizel až druhý den.

Venkov, nebo město?

Jan Werich říkával, že když je člověku nejhůř, utíká k přírodě. Myslím, že to mám naopak. Na venkov utíkám, když je mi dobře. Vyrostla jsem na vesnici, kde bývaly ty nejlepší prázdniny ze všech. Samozřejmě, že jsme nikam nejezdili. Ne že by nebyly peníze. Jen se to prostě nějak nehodilo, nebyl nikdo, kdo by se postaral o zvířata a tak. Vesnické prázdniny nás bavily a fantazie pracovala na plné obrátky. Dodnes mě mrzí, že nikdo nevyfotil to velké týpí, které jsme postavili na louce u potoka, nebo tu nádhernou dřevěnou chajdu, za kterou by se nemusela stydět ani renomovaná truhlárna.

Ale pak to přišlo. Jakýsi přetlak v hlavě, touha vypadnout, toulat se městskými ulicemi. Svíravý pocit vězení se vkrádal ke mně do pokoje vždy, když se setmělo a věděla jsem, že za oknem je jen zahrada, louka, potok, les a kopec Žďár. Žádní lidé, žádný městský ruch, světla ulic… Když si přeješ, stane se.

Praha voňavá

Nejprve přišla Praha. Několika měsíční stáž na ministerstvu spravedlnosti mě vyléčila z několika neduhů. Šla jsem tam jako holka z vesnice, která se bála, co na tom velkém úřadě plném schopných lidí bude dělat. Vždyť nic nezná a neumí. Stačila však základní inteligence, trocha organizačních schopností. Umění psát všemi deseti nikdo neovládal a moje hvězda zářila (jak se vyplatila moje lenost nechodit na semináře klasických předmětů, ale zapsat si psaní na stroji). Pražské ulice voněly, všude byly ty nádherné kavárny, krásně oblečení lidé a vzduch kolem nábřeží vůbec nebyl špatný. Popravdě, byl to jeden z nejhezčích podzimů v mém životě.

Růžové brýle nesundavej

Rok na to přišla Plzeň. Nebyla neznámá – mé studentské město, které mě přijalo až ke konci studia nastálo. Změna je život a nové věci inspirují i nasazují růžové brýle. Líbilo se mi jezdit MHD, dokud jsem nezačala cítit zápach nemytých lidí, líbilo se mi chodit do kaváren a hospod, dokud to nezačalo lézt do peněz, líbil se mi život v bytě, dokud jsem kouřila a nepotřebovala pohyb na čerstvém vzduchu.

Půl na půl

Ne, nic nemá svá negativa ani pozitiva. Prostě to jen je a podléhá našemu velmi subjektivnímu vnímání. Aktuálně jsem ve fázi života, kdy mi město smrdí, ačkoli vím, že bez něho nedovedu žít. Potřebuju lidi jako inspiraci, potřebuju kavárny, potřebuju ten ruch. Ideálně půl dne. Druhou půlku dne chci chodit po lese a sbírat houby, jezdit na kole a nezadusit se plynem z výfuků aut, spát ve studeném vejminku naší roubenky a zahřát se pod tlustou peřinou, vytrhávat plevel ze záhonů a hladit zem, která zalézá pod nehty…

Ideální řešení? Pracuj ve městě, bydli na venkově! První léto to tak máme. Až na to brzké stávání je to k nezaplacení. Ale ty večery a západy slunce, ty se ničemu nevyrovnají!